Původ diamantů:

Diamant je krystalickou formou uhlíku, přetvářenou v podmínkách extrémních teplot a tlaků.Existuje jediné přírodní prostředí ve kterém mohou diamanty vznikat a to v hloubkách kolem 75 až 120 mil pod povrchem země. Diamant krystalizuje v průběhu sopečných erupcí. Vývoj je nejistý, krystaly se mohou zvrhnout ve volné atomy uhlíku, vypařit se do kysličníku uhličitého nebo se změnit v grafit (známý jako tuha v běžných tužkách). Jediný způsob jak se diamant může zachránit je jeho rychlé zchlazení cestou k povrchu. Až na několik málo výjimek, jediný druh horniny, která může být diamantonosná v dostupných hloubkách je Kimberlit podle města Kimberley v Jižní Africe. Kimberlit stoupá k povrchu Země v mrkvovitých kuželích, známých jako píšťaly. Je známo několik existujících kimberlitových píšťal a ne mnoho z nich obsahuje důležitá množství diamatů. Diamanty vznikaly pod velkými, stabilními chladícími deskami Země nazývanými Cratony.

Suchozemská naleziště jsou nazývána Primární deposity jelikož vedou přímo dolů směrem k místu zrodu diamantů. To že se diamanty těží na souši platí od doby jihoafrické diamantové horečky roku 1870. Do té doby byly po staletí těženy pouze z říčních naplavenina štěrku.

Aluviální naleziště jsou nazývána Sekundární deposity.Velké geologické posuny a pohyby ledovců a vody mohou způsobit přemístění diamantů na tisíce mil od jejich původního podzemního zdroje.

Většina světově nejkvalitnějších diamantů byla objevena na sekundárních nalezištích, v proslulých řečištích Indie. Diamanty mohou rovněž cestovat až do moří. V současné době je jedním z nejbohatších nalezišť místo vzdálené nějakých sto mil od pláží Namibie. Před dávnými časy byly jihoafrické diamanty přinášeny proudem řek s blátem a štěrkem k Atlantiku. Největší diamanty postupně klesaly k mořskému dnu, zatímco jiné se zachytily v březích silou proudů nebo bouří.

Existuje domněnka, že Antarktida, která je obrovským Cratonem může být velmi bohatým nalezištěm diamantů, nicméně podle mezinárodních ujednání je dolování na Antarktidě zakázáno.

Objevení:

První aluviální diamanty byly pravděpodobně objeveny v Indii někdy kolem roku 800 před Kristem.Vulkanický původ těchto diamantů nebyl nikdy potvrzen, ale aluviální naleziště byla bohatá dost na to, aby nabízela většinu světových diamantů až do 18tého století, kdy zmenšující se indické výnosy z těžby vedly k objevení diamantů v Brazílii a ta se pak stala dalším důležitým zdrojem diamantů. Počínaje rokem 1866 byly zahájeny objevy diamantových ložisek v Jižní Africe a začal celosvětový diamantový boom. Výroba v jižní Africe neměla konkurenci až do doby, kdy byly objeveny významnější depozity v sibiřské věčně zmrzlé půdě v roce 1954. V současné době je nejnovějším místem rozvoje těžby Západní Kanada.

Po většinu historie byly diamanty těženy z písku a štěrku v říčních naplaveninách.Nicméně v Jižní Africe v roce 1870 byly diamanty nalezeny v podzemí daleko od koryt řek a tak se zrodila technika suché těžby diamantů. Důmyslnější těžební technika dovolovala těžit ve vyšších hloubkách podzemí, zvyšovat výtěžnost na řekách zejména v poslední době formou lodní těžby více než kdykoliv předtím

Řezání diamantů do komplexu fasetových forem charakteristických pro diamanty je relativně mladá technika.Po staletí byly surové diamanty drženy jako talismany a často vůbec nebyly nošeny,ačkoliv přírodní osmistěny byly občas vsazovány do prstenů.Maďarská královská koruna osázená diamanty někdy kolem roku 1074 je nejspíše nejrannější ukázkou diamantového klenotnictví. Víme, že královské rodiny Francie a Anglie nosily diamanty kolem roku 1300. V Anglii 16tého století elegantní milenci leptali romantické sliby do okenních výplní hroty svých diamantových prstenů, známých jako škrábající prsteny.

Nejrannější zmínka o broušení diamantovým prachem pochází z Indie a nejpravděpodobněji spadá do 14tého století, ze stejné doby pocházejí i zmínky o stejné praxi broušení v Benátkách. Nejrannější odkazy na broušení samotných diamantů jsou z roku 1550 z Antverp, nejdůležitějšího diamantového centra období, kde pak byly následně ustanoveny první cechy brusičů diamantů.

Diamantové stezky a centra

Indické diamanty putovaly do Benátek dvěmi cestami - jižní cestou přes Aden, Etiopii a Egypt, severní cestou přes Arábii, Persii, Arménii a Turecko. Následně díky portugalskému objevu přímé námořní cesty do Indie vykvetly Antverpy v diamantové centrum díky poloze která dovolovala přijímat obrovské zásoby surových diamantů z Lisabonu stejně dobře jako z Benátek.

Po španělských útocích na Antverpy v roce 1585 se mnoho brusičů diamantů přemístilo k Amsterodamu. Nizozemí svými liberálními občanskými politikami přitahovalo diamantové řemeslníky (včetně mnoha židů) kteří prchali před náboženským pronásledováním ve Španělsku, Portugalsku, Německu a Polsku.

Koncem 17tého století, kdy Angličané upevnili své vlivy v Indii, která byla stále ještě světovým centrem diamantových zdrojů, Londýn nastolil dráhu významného centra zpracování diamantů. později získal primariát jako tržiště se surovými diamanty.

Dnes jsou brusičská centra všude po světě, nejznámější pak v Belgii, Indii, Izraeli, JIžní Africe a USA.

Slavné diamanty:

Slavné diamanty často mají soubor často i kontroverzních historií vzhledem k tajnostem obklopujícím tyto kameny.

Hvězda Afriky

Svými 530.20 karáty Cullinan I. neboli Hvězda Afriky je největším broušeným diamantem na světě. Diamant má hruškovitou formu se 74 fasetami, je vsazen do královského žezla (je součástí královských korunovačních klenotů a spolu s nimi uložen v Toweru v Londýně). Byl odříznout z 3,106-karátového Culliana, největšího diamantového krystalu který byl kdy nalezen. Cullian byl objeven v Transvaalu v Jižní Africe v roce l095 při inspekční cestě po dolu Premier.

Cullian byl řezán firmou Joseph Asscher a spol. z Amsterodamu, která zkoumala enormní krystal více než šest měsíců předtím než rozhodla jak jej rozdělit. To posléze vyneslo devět významnějších, a 96 menších briliantů. Když byl Cullian objeven, jisté znaky ukazovaly že mohl být odlomen z daleko většího krystalu, avšak žádný objev "chybějící poloviny" nebyl nikdy učiněn.

Excelsior

Pravděpodobně druhý největší kámen jaký byl kdy nalezen (pokud ztracený Braganza nebude nalezen a porovnán). Vysoce čistý, modrobílý kamen byl nalezen v roce l893 Jihoafrickým důlním dělníkem, který jej vyhodil spolu s lopatou plnou štěrku. Kvůli svému nepravidelnému tvaru jej bylo možné nařezat na 21 leštěných kamenů z nichž největší byla markýza o váze 69.80 karátů. Menší, 18-karátová markýza vzniklá odříznutím od Excelsioru byla vystavena De Beersem na Světové výstavě v roce 1939.

Velký magnát

Třetím největším světovým drahokamem v kvalitě diamant byl pojmenovat po šachu Jehan, jenž postavil Taj Mahal. Byl nalezen v polovině sedmnáctého století v oblasti Hajdarábád v Indii. Jeho současné místo výskytu není známo, je možné že již neexistuje jako jeden velký kamen. Byl pleten s několika jinými slavnými diamanty, nejdůležitějším kamenem Orloff, který byl popisován rovněž jako mdle modro-červený broušený kamen. Říká se, že kamen byl tak špatně broušený, že brusič namísto odměny od Šáha musel zaplatit velmi vysokou pokutu. Když Tavernier viděl tento kamen, připodobnil jej k vejci o váze 280 starých karátů.

Darya-i-Nur

Darya-i-Nur je bezvadný, průhledný růžový kámen s odhadovanou váhou 175 až 195 karátů. Je nejprostornějším a nejvýznamnějším drahokamem v korunovačních klenotech Íránu a byl jeden z důvodů útoku Peršanů na Delhi v roce l739. Kamen je usazen ve zlaté mřížce spolu s dalšími diamanty, shora uzavřenou korunkovým uzávěrem na němž leží lvi s rubínovými očima a držící zahnuté šavle. Byl nošen posledním Šáhem při jeho korunovaci v roce l967.

Koh-i-Nur

Jméno tohoto diamantu znamená "hora světla"a jeho historie se datuje zpět do roku 1304. Kamen je nejdelším ze všech slavných diamantů. Byl ukořistěn rádžou Malwou, pak v šestnáctém století veličenstvem Sultánem Baburem a zůstal v držení i pozdějšího císařského veličenstva. Následně byl vsazen do slavného "pavího trůnu" který byl vyroben pro šáha Jehana.

Po rozpadu perského impéria diamant našel svou cestu do Indie. Je možné že cestoval do Afganistanu s bodyguardem Nadira Šáha, jenž uprchl s kamenem. Poté co byl Šáh zavražděn byl kamen nabídnut Ranjitu Singhovi z Pandžábu výměnou za vojenskou pomoc (která však nikdy nedorazila). Po vypuknutí bojů mezi sikhským obyvatelstvem a Brity, Východoindická společnost proklamovala diamant jako částečné odškodnění a pak jej představila u královny Viktorie v roce 1850. V době, kdy kamen přišel z Indie, vážil l986 karátů, později byl přebroušen na l08.93 karátů. Nejprve byl nošen královnou v broži, později byl vsazen do královské koruny, kterou nosila královna Alexandra a královna Marie a roku 1937 byla dokonce i královna Elizabeth při příležitosti své korunovace. Je držen v Toweru v Londýně spolu s ostatními korunovačními klenoty.

Diamant Naděje

Název diamantu pramení od Henry Thomase Hope (hope - naděje). Dávno před legendární smůlou,spojenou s jeho majiteli, měl diamant Naděje vynikající historii.Byl objeven před několika stoletími v jižním regionu Indie, kde se věřilo že má velkou mystickou sílu která obklopuje jeho neobvyklou velikost a jedinečnou barvu, hlubokou indigo modř. Naděje byla podle obecných zvyklostí ozdobou sochy hindského idolu.

V roce 1642 se slavný modrý Tavernier Diamond ocitl v Evropě v rukou krále Ludvíka XIV, který jej měl rozřezat aby snížil jeho jas. Později se ukázalo že kamen byl ukraden během Francouzské revoluce. Po mnoho desetiletí byl beznadějně ztracen. Objevovaly se zvěsti a legendy, podle kterých modrý kamen střídal majitele mezi sultány. králi, anglickou královskou rodinou, zlatníky i zloději. Některé říkaly, že majiteli modrý kamen přinášel řadu nesnází, které se za ním spolu s kamenem táhly.

Na přelomu století, v roce 1911 byl diamant získán mladou Američankou, prominentní dědičkou jménem Evalyn Walsh McLean. Od firmy Cartier jej za $185.000.00.jako dar koupil její manžel Eda, vlastník Washington Post a Cincinnati Enquire newspapers. Evalyn propagovala kamen kde to jen bylo možné například nošením v plaveckém bazenu, dovolovala své dánské doze běhat s ním okolo domu který chránila, půjčovala jej nevěstám pro jejich svatební den a dovolovala své vnučce Mamie hrát si s ním na pískovišti a žužlat jej v době kdy se jí prořezávaly zuby. Evalyn příliš vnímala svůj podíl na svých tragédiích.Nakonec byla přesvědčená , že skutečná síla diamantu Naděje pochází z pocitů radosti a úcty kterými kamen naplnil tváře těch kdo na něm upřeli své pohledy. Paní McLean byla nejdéle vlastnícím soukromým majitelem kamene a vlastnila diamant po 36 let až do své smrti v roce 1947.

Když firma Harry Winston,Jewelers z New Yorku zabývající se obchodem s diamanty zakoupila Naději v roce 1949 z majetku Evalyn Walsh McLean, mnoho klientů se přišlo jenom dotknout slavného kamene. V roce 1958 dostal diamant Naděje nový domov v Smithsonian Institute ve Washingtonu D.C. Dnes je Naděje příležitostí k radosti milionů lidí, kteří mohou vidět tento nejvyhledávanější exponát na světě a nejcennější kámen na světě. Dnes má cenu čtvrt miliardy dolarů ($250.000.000.00) a dozvědět se více o osobním příběhu Evalyn Walsh McLean a diamantu Naději můžete na www.bajce-hdc.com

Magie Diamantů

Diamantům bylo často přisuzovány magické, mystické a léčivé vlastnosti. Fosforescence některých diamantů (jejich schopnost žhnout ve tmě) byla považovaná za důkaz singulární síly kamene. Diamanty byly považovány za uklidňující media pro nemocného schopná odvracet ďábly, zjevení a zahánějící noční můry. Bylo jim přisuzováno že dokážou dodat čestnost, velkomyslnost a kuráž v bitvě a působit významně ve prospěch jejich nositelů při soudních procesech. Dům nebo pozemek, jehož každý roh byl dotčen diamantem byl chráněn před bleskem, bouří a zničením.

Starověcí indiáni věřili, že lidská duše může procházet skrze různá vtělení, animace drahokamů právě tak jako rostliny a zvířata. Plato, řecký filosof přišel s myšlenkou, že některé kameny mají schopnost probouzet astrální energie. Pozdější filozofové dokonce dělili drahokamy do mužských a ženských vzorů, a proklamovali že se mezi sebou mohou ženit a reprodukovat!

Minerály byl mezi prvními léčivými přísadami. Ve středověku se věřilo že diamant může hojit nemocné osoby tím, že si je vezmou do postele a budou je zahřívat vlastním tělem, dýchají na ně při půstu nebo je nosí na holé kůži. Diamant držený v ústech má opravovat zlozvyky lhářů a krotit nadávky. Diamant se používal jako ochranný talisman proti otravám. Diamantový prášek užívaný vnitřně byl nicméně znám jako legendární jed. Turecký sultán Bajazet (1447 - 1513) který byl pravděpodobně zavražděn svým synem, jenž do otcova jídla vpravil velkou dávku diamantového prachu. V roce l532 lékaři papeže Klementa VII otrávili čtrnácti lžícemi plnými rozemletých drahokamů, včetně diamantu, otrava vyústila v papežovu smrt a velmi vysoký účet pro zpracování vražedné dávky. Ve stejném století, Kateřina de Medici proslula vraždou diamantovým práškem, dále pak Bienvenuto Cellini, slavný italský zlatník popsal pokus na životě s použitím diamantového prášku jako příměsi do salátu. Avšak brusiči kamenů odpovědní za nadrcení diamantů podváděli objednatele a drtili sklo.

Spojování vlastností diamantů s jedovatými účinky mohlo být odstrašující taktikou zvláště pro jejich časté polykání při jejich těžbě.